Šedivá skála, vůkol lesy,
dole, slyš, potok v kamení,
ze skalní průrvy nad útesy
ve slunci sosna větve věsí,
zarudlé jako v plameni.
Lišejník balvan barví žlutě,
nahoře zachyt se již mech,
zevšad zní skále: „V souboj zvu tě!“
Ona tu stojí nepohnutě,
v života mizíc ramenech.
Slunce ji líbá, déšť ji smývá,
horko ji praží, kruší mráz,
bylina útlá, pomíjivá
zvolna se ve hruď její vrývá,
hyne a vzrůstá zas a zas...
Tiše se noří skála v dumy,
v zašlosti dálku prchavou;
zvolna se rozpadává v rumy –
vítězně nad ní lesy šumí
života píseň jásavou.