Jak je tu smutno na skále mého žití!
Znavené slunce mlhami sotva zříti –
a moje hvězdy! Kdo mi je zase vznítí?
A moje země, minulost již mne vzala!
Po kuse kusy dravá ji vlna rvala,
a teď z ní pustá skála tu zbývá malá.
Šedivá skála, tvrdý jen balvan holý,
po nocích bez snů od něho hlava bolí –
s úzkostí zřím, jak zvolna se, stále drolí.
Kámen se sřítí – moře se sotva zvíří,
hrozivě kol se na kraj až obzoru šíří,
žádnou se, žádnou obětí neusmíří.
A nikde lodi! Moře pláň nepřehledná –
časem jen bouře na moři změnu zjedná,
mrtvoly drahé vynáší k skále mé ze dna...