SETKÁNÍ.

Den v západu rudém přísvitu pozvolna vadne; květ žhoucího slunce znaven se k obzoru chýlí, stín zhlcuje lačně barvy, jež hořely za dne, a kovový zvonek nad ztichlou dědinou kvílí.

Dva chodci se cestou potkali, ztracenou v polích. Ten v hrubé byl bluze a mozoly kryté měl dlaně, prach vyprahlé země na nohou černal se holých, vzdech z ňader se dral a ruka skráň přejela maně...

A druhý, jenž k němu v poli se bez řeči přidal, byl jako on chudý a jako on nohy měl bosy – však divný jas v jeho zjevu se s chudobou střídal, a zrak jeho – kalich blankytný plný byl rosy.

Tak tiše šli spolu, jako dva od dávna bratří: když sejdou se, oko hluboce do oka padne, dvě bratrské duše do hlubin srdcí si patří – však oněmnou rty a slovo z nich nevyjde žádné.

Tak tiše šli spolu; velikost chvíle Čas tušil, svou o hůl se opřel, zatajil dech svůj a stanul. Kol hluboké ticho cvrček jen v obilí rušil a dýchání větru, zrajícím žitem jenž vanul.

Den vadnul – však jiný, jasnější, bělejší vstával z chmur tesknoty v srdci druhého, jenž se chvěl v hadrech: div divoucí! místo zoufalých povzdechů – nával se neznámých citů vlnil mu radostně v ňadrech.

A najednou zraky obou se potkaly chodcův i v bratrském stisku dvoje se schvátily dlaně: ach, chuďasu bylo, dávno jak v dětství hlas otcův když čítával v Písmě útěšné poselství Páně.

Tak v západu slunce pevné se stiskly ty ruce. A Svatý děl: „Bratře! V růže ti trní dám zkvésti: když na Horu Lebek stoupal jsem v smrtelné muce, tys jediný kříž mně, Šimone, pomohl nésti!“ –