Jde paní, černá lilje, útlá v pasu,
jak náměsíčná tiše kráčí k předu,
tvář krásná, ale chladná jako z ledu,
a svůdná ústa, avšak beze hlasu.
Zrak stopen kdesi v bezdnu příštích časů,
duch krouží kolem neznámého středu –
a člověk kráčí, otrok v jejím sledu,
kde vlát zří proudy jejích černých vlasů.
Ó, chtěl by v oči pohledět jí dlouze,
a žádost poznání ho žene za ní – –
Vždy o krok před ním tajůplná paní...
A omámený nezří, v marné touze
jak zatím vadnou sestry její vnady,
jež v objetí s ním věrně kráčí všady...