Sní princezna, spí dlouhé věky
a bez konce jsou její dumy,
síť pavučiny světlo tlumí
a obepřádá bílé vděky.
A dávných časů bezdné řeky
jí do snů ze hluboka šumí,
a stínů vyvstávají tlumy
a vítr nese akkord měkký.
Ó, mnohý chtěl zřít její krásu,
jak denní světlo padá na ni –
jen strhnout pavučinu časů!
Bloud! netušil, jak hebce vinou
se bílá vlákna kolem skrání –
až sám byl zajat pavučinou...