Chřadla Jsi jak lilje v stínu,
zahleděna Bůh ví kam,
ruce uloženy v klínu,
v oku slzy drahokam.
U Tebe vždy šeřila se
smutná žena, sama stesk,
z vosku kvítí v šedém vlase,
v zracích horečnatý lesk.
S ní šla’s kol mne zamyšlena,
žal v mé duši hlavu zved’:
s Tebou proč ta smutná žena,
proč tvůj kalich v stínu zkvet’? – –
Chudé pole své jsem osil,
vzešlo slunce květnové –
a já sestru Lásku prosil,
by šla se mnou k duši Tvé.
Ruku její v Tvou jsem vložil,
setkaly se vaše rty –
život rozléval se do žil,
keře vzplály poupaty.
Slzu, jíž Tvé vlhly řasy,
vypil slunce jitřní jas –
smutná žena povzdychla si,
v štěstí když se usmála’s.
A když Jsi se blahem chvěla
v sestry Lásky objetí –
smutná žena odcházela
jako zima v podletí!