A náhle muž mou duši k sobě zval,
jenž jako vánkem nesen kráčel tlumy –
ret jeho dobrotou se usmíval,
skráň oblétaly nadoblačné dumy.
Tak neslyšný byl jeho vzdušný chod,
jak oblaků, jež tiše nebem spěly –
a přece hned ten všecek divný rod,
přec veškery hned oči za ním zřely!
A muži odvrhali nástroje,
a ženy v náruč braly nemluvňata –
vše opouštělo domův podvoje
a chvátalo, kam hlava spěla svatá...
A Svatý učil sedě na hoře
lid, po stráních jenž v zástupech se vlnil,
by pravdě vstříc vycházel v pokoře,
a k čemu kyne, radostně by plnil.
A věčnou pravdou že jen láska jest,
z ní že se všecko počalo a rodí –
a k přečistému zřídlu věčných hvězd
jen ona, láska, bezpečnou jest lodí.
Že větší radostí, než přijímat,
jest pro jiné se v lásce obětovat –
jen hřích, jenž chodíval kdys k prahům chat,
že lidi vábil bližních nemilovat...
A slova ze svatých úst plynula
a zněla srdci jako hudba ráje –
mně bylo, doba dětství minulá
jak zkvetla by mně novou vůní máje.
Mně bylo, jako Písma poslání
bych četl slova křišťálově čistá –
ach, poznal jsem, že hory na stráni
my se zástupy posloucháme Krista...
Jak v Emauzích když lámal, žehnal chléb,
dva učenníci teprv poznali Ho –
tak já jsem přestal náhle býti slep
a poznal Pána, zástup učícího...