Jak v pohádce jsem v městě hledal hrad,
a na něm hejtmany a biřice a krále
a soudce, vedle nichž je s mečem kat –
vše nad lidmi kdes na vysoké skále.
Však marně. Lid ten ani nevěděl,
co temná slova ta by znamenala –
kde v pohádce hrad s cimbuřími čněl,
tam bílým květem skála zarůstala.
I tázal jsem se, kde je chrámů věž,
by z dálky poznal každý místo boží,
zkad věřící by zvala zvonů spěž,
by prosili, ať počet jich se zmnoží?
A neměl chrámů podivný ten lid!
Že srdce modlitebnou jim jest, děli,
že zvonem k pobožnosti jest jim cit,
a chrámem pro všecky že svět je celý.
l ptal jsem se, kde zákon jejich psán?
Že v duši, klidná odpověď jich zněla.
A kdo že svrchovaný jejich pán?
Že svědomí – to jejich vrchnost celá.
A tiše jejich upíral se hled
v mou duši udivenou z pod obočí,
jak v pokolení našem hledí v svět
jen studánkově čisté dětské oči...