My vešli v město na hor úpatí,
kde domky spočívaly v zahrad klínu,
příroda, nesmrtelná pramáti,
kde chýlila se vlídně k měštěnínu.
Já cítil, jak vše sobě blízko tam,
i němá tvář i člověk, květ i kámen,
že nad čedič tam není drahokam,
že leskem zlata nikdo není zmámen.
Šat bílý skvěl se všude v ulicích,
plášť nikde nezahořel šarlatový –
lid, který vlnil se tam v tisících,
byl jako valný záhon liliový.
Jen různobarvé očí plameny
nám jako hvězdy v nočním nebi děly,
co je v těch bílých pláštích proměny,
co různých duší pod bílými čely!
A všecka čela byla vztýčena:
ten nebyl níž, ten nebyl vyšší tebe –
jak hvězdy, každá jinak vznícena,
jdou cestou svou, a každá je část nebe...