Tu z moře nekonečných prostorů,
jak Kolumbovi ostrov Guanahani,
nám země zjevila se v obzoru...
Ó břehu pevný, budiž požehnaný!
Tam zastavil náš nadpropastný let
a naše noha dotknula se země –
kam pozřeli jsme, všude bílý květ
řek tichých od břehů až po hor témě.
A lid si zdobil bílým květem vlas
a bílé kvítí sypali si v cestu –
i Ty květ bílý v účes vplétalas
a vedla Jsi mne k lidu toho městu.
Ach, jaký byl to divný, krásný lid,
jenž radostně se cestou vítal s námi!
Ten hvězdně čistý v jejich zracích třpyt,
když kynuli nám jako od vždy známí!
Ty tváře vnitřním světlem zjemněné,
tak lidské a tak plné andělskosti!
Jak z věčného by pili pramene,
ti lidé dobří byli, krásní, prostí.
Jen bratřími se zvali, sestrami,
a každý radostně spěl za svým cílem –
a s úsměvem se díval za námi,
než v dálce zmizel v moři květů bílém...