Chaty počernalých trámů, došků omšelých, co se přes vás převalilo utrpení zlých! Co tam žilo pokolení v těžké porobě, co tam bídy přebývalo v různé podobě!
A přec zase co z vás vyšlo krásy do světa, kolik síly zrodila vám bída prokletá! Lide, který v potu tváři chléb jsi dobýval, aby mohl žíti chuďas, rytíř, pán i král,
jak jsi marně věky toužil, abys nebyl rob, jak jsi vítal po životě za zdí chudý hrob! A přec na své pleny kouzlils jara smavý květ, a přec dovedls i v bídě ještě písně pět!
Husa zrodils, a když ti ho spálil pyšný Řím, rozvlnil jsi český život od hor k pohořím, otku opustils i rádlo, brázdu svou i dům, cepy svoje okoval jsi, škorně k pochodům,
v boj jsi táhl, chorál slavný hromově jsi pěl, že se Řím až světovládný malomocně chvěl. A když po dvou věcích v zemi řádil cizí kat, vůdce své když viděls hynout, z vlasti utíkat –
marně kněz i žoldnéř mířil tvoje na domy; v chatách svých svou hájils víru, volnost svědomí; a když míra překypěla – v dél i na šíři v boj z nich šli zas „urození páni kacíři“.
A když přec tvůj zlomen odpor v krvi, v požáru, když ti břemen naložili jako soumaru, spoutali tvůj každý pohyb mocí nelidskou – přeces ještě po věk skrýval bibli Kralickou,
ve „Praxi“ a v „Labyrintu“ hledals útěchu, ač ses denně chvěl, že slídič vnikne pod střechu. Co to bylo utrpení, co to bylo běd, než tě, lide, naučili nedívat se zpět,
než ti z duše vymazali víru pradědů, než lid římský učinili z tebe k posledu, který na zpěv, jímžto z hradby vozové kdys hřměl, který na své utrpení, na vše zapomněl!
Nový čas ti s šíje sejmul břímě otroka, dal tvé duši volnost, pro niž kdys ti proroka upálili na hranici, pro niž strádal děd – ale ty už netoužíš mít převzácný ten květ,
ba ty ve tmách ani nevíš, co ti vykvetlo; ač máš volnost, nedbáš vyjít ze tmy na světlo... Jako kdysi ryješ brázdu, řídíš vůz a pluh, ale nad ním jako ve snách potácí se duch
v bludném kole, jež kol něho semkl cizí Řím. Přece však, že věčně bude takto, nevěřím: přijde ještě jednou prorok, jenž tě probudí, jenž ti starou sílu vrátí mocné do hrudi!
Cookies on Poetry Cove