Samson probudil se, strhal okovy,
o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –
marně strážců tisíce se rojí:
pěstí jeho řád se řítí světový...
Spoutali jej, ostřihali bujný vlas,
ve jho spřáhli svalovitou, hrdou šíji –
bezmocně se obr v poutech svíjí,
bez ozvěny zniká jeho řevu hlas.
Zapřáhli jej páni za tahouna v pluh,
brázdu oral v tvrdé, kamenité půdě,
znaven, hladov padal večer k hrudě,
marně vzhlížel k nebi, kde jest jeho Bůh.
Pro perly se nořil v mořské hlubiny,
země ve útrobách pánům zlato hledal,
padal tisíckrát a zas se zvedal
pro svých Filištínských úsměv jediný.
Palác pánům stavěl tvrdé ze skály,
tesal kámen, klad jej jiné na kameny,
na krov kácel staré v lese kmeny –
se tváří se znoj lil, ruce pukaly.
A když s cizí strany přiblížil se vrah,
obleh, zničit hrozil skvělý palác bílý –
Samsonovi pouta povolili,
aby zahnat zlého nepřítele táh.
Zahráli mu k boji pochod veselý,
v monarchy tvář pohledět mu dali prve –
a teď táhni za nás cedit krve,
kam ti prst náš ukáže, hlas povelí!...
Tak to bylo věky, dlouhá staletí:
v hradě střídali se knížata a králi,
různé barvy na cimbuří vlály –
ale Samson vždy byl stejně v zajetí.
Náhle probudil se, strhal okovy,
o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –
marně strážců tisíce se rojí:
pěstí jeho řád se řítí světový...