Noc vešla v pole, do sadu
hebounkým krokem, nenápadně –
podivný smutek západu
v mém srdci tiše doutnal na dně.
Rozsvěcím lampu, usedám –
chci zapomenout na něj v práci – –
Ach, pracovati – jaký klam,
když duše v neznámu se ztrácí!
To byla chvíle jedna z těch,
kdy duše jistě v těle není;
hruď vlní sice mírný dech –
však bytost tone v zapomnění...
Jak dlouho byl můj stajen duch
kdes v nekonečna prostor temný,
já nevím... Náhle skanul v sluch
tichounké hudby souzvuk jemný.
V tak přejemných se vlnách třás’,
že s tichem jizby v jedno splýval...
A byl v něm srdce mého hlas,
a lampy plamen lkal a zpíval,
a cvrček seděl v hodinkách,
a vzdechy mé se jizbou chvěly –,
a tichý svist mou hlavou táh’,
jak nádražní by zvonky zněly...
Ó, rozechvět tu čekám sám,
sám na perroně svého žití –
je večer, divnou úzkost mám,
jak před noční se cestou cítí.
Hle, v dálce rudých světel blesk
a pod koly již duní země –
ó, zvonu zní již náhlý třesk – –
a prudce hnulo se cos ve mně...
Sám stoupám v příšerný ten vlak,
a věru neloučím se s mnohem –
však přece kalí se mi zrak
a volám: S Bohem! s Bohem! s Bohem!..