SÁM!

Na příhodu dávnou vzpomínám si: mlád jsem byl a ve svět plul jsem kamsi, touhy hlas mne stále k předu hnal – za mnou známé, vpředu břehy cizí,

za mnou smutek, vpředu radost ryzí touhy cit mně zjevit sliboval. V tom náš parník počal plouti líně, až pak stanul. Uvíz’ na mělčině –

slunce chýlilo se na západ. S kotvou podál pluli na hlubinu, stroje, lidé v horlivém jsou činu – marno všecko. Můžem jíti spat.

Zatím setmělo se, večer přišel. Na východě plný měsíc vyšel, bledé světlo vylil na vody. Co se jiní klidně k spánku kladli,

smuten opřel jsem se o zábradlí, rozrušen tou hříčkou náhody. Co má matka doma? sestry? bratří? Zdali kdo z nich za mnou v dálku patří?

Zdali ta, jež mi je souzena, nežli na svém dívčím loži sdřímne, zrakem duše v dálce vyhlíží mne? – Marně ptát se – mlčí ozvěna.

Zachvátil mne smutek osamění, chtěl jsem mít, co není, není, není, chtěl jsem jiskře zprávu svěřiti – marno všecko! Na spící zde lodi

noha má jen nepokojně chodí, zprávy mé ni vítr nechytí... V dálce utonul jsem myšlenkami, duch můj v luny svitu nad vodami

jako ptáci za dne polétal. Náhle, jak by spadla snění stěna, vzbudila mne prudká citů změna – v duši mé cit nepoznaný vstal.

Svazky se světem jsou zpřetrhány, který dosud pro mne měl jen rány, hořké podával mi ovoce! Radost nesmírná mne zachvátila

ze samoty, jež mne obklopila – a já smál se, smál se divoce!