Vyšel rozsevač, aby rozséval.
Po roli krokem těžkým se ubíral,
plnou hrstí bral zrna obilná,
štědře házel je v zemi zkypřenou,
vlastním již potem hojně pokropil,
jakož jest psáno: V potu tváři své
chléb budeš jísti této na zemi.
Půda rozrytá jarem voněla,
v slunci dýchala tuchou klíčení –
v mysli člověka osení vzcházelo,
jarním větrem se vlnilo zelené,
v slunce polibcích vymetalo klas,
rostlo, zežloutlo, kose uzrálo,
stodole dalo stonásobnou žeň.
Kráčel rozsevač, za ním bílý stín
s korunou z trní ve skráň vtisknutou,
s rukou zvednutou tiše k žehnání,
aby se splnil rozsevačův sen.
Chmurný opodál stín se rozchechtal,
chtivě vyšinul drsnou pravici,
vztáh ji nad pole, jak by říci chtěl,
jemu tučná že patří z toho daň,
čemu stín bílý vlídně požehnal...