Za vrchy a za vodami
moje rodné město leží,
vidím obrys jeho známý,
domů, kostelů a věží.
Na všem leží bílé světlo,
všecko v měkkých barvách splývá – –
mládí moje, jež tu zkvetlo,
ze všech koutů na mne kývá.
Zevšad mladých snů a vzdechů
přitlumený ohlas vstává –
stáhnul jsem svůj tlumok v spěchu,
rodná půdo, budiž zdráva!...
Bože, jsem to doma zase?
Tytéž ulice a chrámy
jako v uplynulém čase,
všecko dávný rys má známý –
A přec všecko je tak jiné!
Jiné slunce na vše svítí,
jiná voda v řece plyne,
jiné je tu žilobití!
Spěchám městem v nepokoji,
cizím lidem, ulicemi –
staré domy těsně stojí,
štíty na mne hledí němy.
Hledám cosi na podloubí,
po ulicích, na kamení –
tesknota se s duší snoubí,
není zde, co hledám, není!
Není tu, co hledám v touze,
bílé květy větry svály –
staré písně nápěv pouze
doznívá kdes v dáli, v dáli...