Tři dni a noci tři již hrozná bouře zuří; vln síla na moři vždy výš a výš se věží, víc hučí scirocco, víc obloha se chmuří, a pěna příbojů dál stříká na pobřeží,
kde dům náš leží. Ta klidná zátoka, jež samotu mi dala, kde s ženou, pískletem jsem skryl se v unavení, jež v malé okno nám se snivě usmívala –
teď v stálém varu jest a stále jen se pění, a bouři konce není! A moře modrá pláň, teď tmavě olivová, dřív rovna zrcadlu, je rozbrázděna celá –
pluh vichru zoral ji a oře stále znova, až po kraj obzoru jde každá brázda smělá, jíž hřbet se bělá. A hukot příbojů zní v dlouhých intervallech
jak chorál mohutný, jejž vichr doprovází – svou hrůznou velebou třem lidem duše zaleh’, sen v noci béře jim, a sotva jitro vzchází, zní z moře beze hrází.
Až čtvrtá hrozná noc když zpola uplynula, když cymbál půlnoční zněl ve zbystřené uši – jak náhle podťata moc vichru ochabnula a příboj slábnoucí když hřměl jen v noční hluši,
sen objal duši. Když ráno povstalo, my k moři vydali se; je vzduto ještě sic a z temna pobručuje jak šelma po skoku, též obzor ještě tmí se,
však tu tam ve mracích již modro prozařuje, a vítr sotva duje. Leč na pobřeží, hle, co stop tu bouře dlouhé! Hráz vzaly příboje, balvany rozmetaly,
jak drobné oblázky by jen to byly pouhé – a mezi kamením tvor mořský velký, malý i na úskalí. Dál, dále po břehu nás bouře stopy vedou:
zde divné chaluhy, tam sepie kost bílá, zde rosol medusy, tam škebli zříme šedou – jak ptáče sletuje k těm divům dcerka milá, náš vzlet i naše síla.
Teď břeh se zahýbá dál za skalinu náhle – a když jsme obešli, v ráz uvázli jsme v kroku: tam mezi skalisky tkví lodi tělo táhlé, jak člověk raněný jest položeno k boku,
že mží se v oku. Jak orel sražený zde leží bez pohnutí; tři mocné stožáry se šikmo vzhůru tyčí, však plachty – perutě – se nehnou v zavinutí...
Je zmaru obraz to, že vylíčit se příčí... A racek shora křičí... Loď hrdá, uvyklá plout napříč oceánu, jíž v cestu dalekou se jiné hvězdy skvěly,
zde leží bez vlády, smrtelnou v boku ránu, příď k nebi vztyčenou – a na ní nápis v běli: Regina coeli. Jak zavražděného to hořký úsměv na rtu!...
Jak Nebes Královna se mořem nesla včera loď pyšná, nádherná, než osud zvrátil kartu. Sem vlna přihnala ji v noc neb za večera – a byla bídy dcera...
Po lanech šplhají teď k rahnům námořníci, jí plachty odejmou i stěžně, náklad celý – když v noci za bouře a ve tmách, ve vichřici v své bídě, v úzkosti nadarmo píseň pěli:
„Regina coeli...“ A když pak příští noc bouř ztichlá vstala znova a chorál příbojů nám spánek plašil s čela, když vlnu slyšeli jsme bíti do ostrova –
nás jedna myšlenka až v den se nespouštěla: co loď tam osamělá! A sotva svitl den a bouře ztichla málo, my spěšným pochodem se k lodi navraceli –
však marně: trosek jen se něco v moři kolébalo, a s jedné – litery se ironicky skvěly: Regina coeli...
Cookies on Poetry Cove