Rád mám Tvůj výraz zamyšlený,
rty u mlčení sevřené,
květ skrání Tvojich nachýlený
a zraky v sebe upřené.
V té chvíli ve Tvých očí svitu
sny Tvoje tuším v pohnutí –
obláčky bílé na blankytu,
zjev sněhobílých labutí.
V Tvých zřítelnicích tiše září
jak v trávě janských mušek shon,
jak bílé svíce na oltáři,
jak v nočním nebi Orion.
Jdu za Tvou duší v také chvíli
jak oddaný Tvůj, tichý stín
v sad, jarním květem stromů bílý,
a v luka, plná kopretin.
Z hnizd vznášejí se sněžní ptáci,
kde vedou dráhy v jiný svět...
Můj duch se ve Tvé duši ztrácí –
a dvoje křídla pnou se v let!...