Pýcha s hlavou nad vše pozdviženou rozhodla se
nebetyčnou věži sobě zbudovat –
zvuky trub již, kotlů znějí mnohohlasé,
sluhy svolávají v udýchaný chvat.
Pýcha velí – a již, ku pomoci zradu,
stráně jiným drahých hor i temena,
skály žulové, vše bráno do základů,
aby na nich vzrostla věže vznešená.
Vsi a dědiny i městečka a města
zdivem, cihlami jsou Pýchy zedníku –
Jehovy již pro ni není, nepotrestá
stavitele pomatením jazyků.
Výše stavba roste, přepevně ji ztmelí
půda jiným drahá s krví, slzami,
jež v ní tekou proudy po čas stavby celý,
provázeny vzdechy k Bohu nad námi.
Vzdechy, jejich svoboda že, jejich práva
v poutech, pošlapány dole v sklepeních,
křivdami co roste mocné věže sláva,
ve výši co Pýchy rozléhá se smích.
Nové hrůzy stále výš a výš se vrší,
málem oblaků již dotýká se věž –
ještě výše však, až tam, kde hvězdy prší,
chce ji vznésti Pýchy násilí a lež...
Vichřice však velké vanou ve vysoku –
až Bůh pokořených rozkáže jim vstát,
na věž Pýchy vrhnouti se v bouře skoku,
navršené hrůzy bude hrozný pád!