Pták velký, všecek šedobílý
a hákem zkřiveného zobu,
nám nad parníkem táhle kvílí,
jak volal by z nás koho k hrobu.
Dým z komína se černý valí,
šroub lodní pohání nás k předu –
pták výše krouží vytrvalý,
a my jsme v jeho kruhů středu.
Let pochmurný jest jeho křídel,
jej vzduchem nesou bez pohnutí –
marně se pachtí lodní hřídel:
z těch kruhů není uniknutí...
Děs jal mne. Chvátám do kajuty,
kde žena hlídá květ náš malý...
Ó, snad ten pták je los můj krutý:
hlavička děcka mého pálí...
Chrpová očka zamhouřena,
rty počernalé, dech se krátí –
nad chorým děckem pláče žena,
že poklad svůj v té dálce ztratí.
Pěst zaťal jsem a vyběh’ zase
zpět na palubu pomoc hledat –
aj, v dálce vidím v slunojase
zjev ostrova se z moře zvedat.
Již také bárky odrazily
a k parníku sem plují mocí –
mně náhle zasvitlo v té chvíli,
já věděl rychlé o pomoci.
Zpět do kajuty, v náruč dítě
a s družkou na palubu v chvatu –
pak v bárku nuznou mezi sítě
jsme usedli, jež přistála tu.
A silná paže rybářova
již loďku v moře popohnala –
než na rty vrátila se slova,
již k břehům plula loďka malá.
A chmurný parník dýmal v dáli,
stisk ruky zlé kde dech mi oužil –
a pták, jemuž jsme utíkali,
zlověstně dále nad ním kroužil...