Psal bych Ti, duše, ale Smutek přišel ke mně
a dívá se mi dlouze do očí –
co myslil jsem, že zapomnění skryla země,
zas na mé srdce kopím útočí.
V těch smutných zraků hloubi všecko vidím psáno,
co rylo se v mé srdce ocelí,
když zřel jsem, duši mé že nové vstává ráno,
v něž ruce Tvé mně kvítí rozsely.
Zas nepřející hlas mých do snů volá: zpátky!
a ruce Tvoje vidím spoutané –
zřím krváceti sen náš pohádkový krátký,
jenž nikdy, nikdy více nevstane.
A vstane-li, jen s jizvou v čele zkrvavenou,
s výčitkou němou tichém ve zraku –
jak slunce, které náhlou atmosféry změnou
svou krví barví peří oblaků...