S démantem měl jsem prstenu kruh,
do masa ryl se a vpíjel se do žil –
vzpučelo v srdci símě, jež Bůh
přede dnem zrození do něho vložil.
Vyrostl palmy vysoký kmen,
vějířem rozložil nad náma listy –
kol plály květy neznámých jmen,
a my v nich snili sen lásky své čistý.
Červ zatím, který ve kmeni spal,
procit’ a hlodal svůj určený podíl –
prstenu kruh jsem s ruky své sňal,
daleko od břehu do vln jej hodil.
Myslel jsem: dávný zhltil jej čas,
pod vodou zašlosti spočívá na dně – –
bouř sáhla ke dnu, vyplynul zas
a nyní srdce mé zachvátil zrádně.
Svírá je jako kovová pěst,
démant v něm vyrostl na mlýnský kámen...
Bože, ten démant – slza tvá jest,
prsten – to rozpjetí bílých tvých ramen!...