Tys byla ještě bezstarostným dítětem,
a dívčí sny Tvé uzavřeny v poupatech
kdes teprv zrály na záhonech za světem –
když bludný poutník poprv stanul v města zdech,
kde s Tebou hodiny šly dětských Tvojich dní
a matčin pocel ještě planul na Tvých rtech.
Šel nocí bez naděje, že se rozední,
a mnil, že osud jeho navždycky je klet
a že s ním půjde do hodiny poslední...
Jak všecko pozměnily vlny krátkých let!
V dnech minulých co dřímalo jen v poupěti,
to v bílé nádhery se rozvinulo květ –
noc za les odešla, kams v dálku zásvětí,
den místo ní se bílým jasem rozzářil
a v požehnání změnilo se prokletí...
A bludný poutník našel ve Tvých očích cíl...