Zřel jsem Dalmatince: jonák jako hora,
trpaslíček pansky řídil jeho ruch;
pidimužík káže, obr klidně orá –
Síla upoutaná, jíž je Bída druh...
Vždycky jsem si myslel: kdy se tato Síla
spánkem upoutaná, kdy se probudí?
Kdy k ní z báje přijde posestrima Víla,
by ji navrátila obří do hrudi?...
A již přiletěla jako bouře jarní,
obra probudila ve tvář pocelem –
co dřív byly v čele jenom snové marní,
to chce jonák míti živým údělem.
Ruka jedna sice ještě beze vlády;
jedno oko ještě mdlobou přivřeno –
ale to, co vstalo, dobývá již hrady,
sahá po tom, co mu dávno souzeno!
Co mu dávno bylo násilníkem vzato,
když mu na Kosovu vypad’ meč i štít,
co mu bylo krví dávných otců svato,
chce teď probuzený zase zpátky mít!
Zpola probuzená Síla Prizren vzala,
staré Skoplje se jí vzdalo v pokoře –
půda, na níž spala, těsná jest jí, malá,
jako vichr volá: Vzhůru na moře!...
Slyším toto heslo v dálce na severu,
myšlenka mi maně hlavou proletí:
Což až věčný osud pošle Vílu dceru
probudit, co ještě dříme v zakletí!