Dík za teplý Vám ruky stisk,
jenž k srdci až mi vnikal,
dík za soucit, jenž z oka trysk’ –
ó, jak jsem si rád na něj zvykal!
I za to v hlase zachvění,
když jsme se rozcházeli,
i za soucitné mlčení,
když obzory moje se stměly...
Sic duše Vaší vonný květ
mé duši ztajen zůstal,
jak smysl nedořčených vět –
v mlh závoji přede mnou vzrůstal.
Však přece byl mi drahým tak,
jak dálky v rodném kraji,
k nimž zalétával snů mých pták
kdys v mladosti zaniklé báji...
Ó, přijďte někdy v myšlénkách
k mé osamělé duši –
že milý kdos můj přešel práh,
ji radostné tušení vzruší.
A chtěl bych, ve poslední z chvil,
až na hruď lehne skála
a život bude prchat z žil,
by Vaše pak duše mi na blízku stála.