Přítel mne udeřil; rána mě pálí,
krev se mi od srdce ku hlavě valí –
v lebce mé temno, jen na něho patře
myslím si: Proč jsi to učinil, bratře?
Řekni, že duše tvá o činu neví,
jiný že vzbouřil tvé žíly a cevy,
jiný že, pochmurný, vstoupil v tvé tělo,
ruku tvou pozvedl na moje čelo.
Rci, že on, v pšenici koukol jenž sije,
srdce tvé otrávil uštknutím zmije,
on že tě zastínil příšerným křídlem,
on že byl hněvu, ne srdce tvé zřídlem...
Mlčíš, a pohled můj tebe jen dráždí,
slyším, stín do ucha šeptá ti: Vraždi!
v upíří pohled tvé stahuje brvy,
svírá tvou pěst, oko podlívá krví.
Odcházím mlčky a tiším sám sebe:
než by mě polibkem zradil, jenž zebe,
líp jest, když přímo mě udeřil holí.
Rána však na čele přece dál bolí...