V nejtemnější noci přišel Osud
ze sna vzbudit jej a hrůzy tvář
ukázat mu, kterou zříme posud,
jak nám zjevila ji ranní zář.
Zoufali jsme – orlem On však vzhůru
vzlétl, do dáli i v šíř by zřel,
kde a jak jen zhubit pekla stvůru,
jež k nám vrhla první ze svých střel.
Tak se vznášel širou nad Evropou,
valný oceán též přeměřil,
pátral, volal, hledal každou stopou
mocné síly, jimž by uvěřil.
A když k Evropě se zase snesl,
z orla byl zas člověk nezlomný,
který nikdy v díle nepoklesl,
byť jej tížil balvan ohromný.
Přišla bouře, třásla celým světem,
mocné jeho přinutila vstát,
stvůra zlá když ve dni věčně kletém
na Prahy též sáhla majestát.
V třesku vřavy On vždy dnem i nocí
dílo konal pro zem trpící,
pracovníky volal ku pomoci –
a hle, všude byli dělníci.
A zas orlem vzlétal, k bratru obru
letěl, ku Slovanstva východu –
a ten obří ruku podal k dobru
mučenému v hrůzách národu.
A tak neúnavné práce ctitel
v Prahu vrátil se zas, máj když zkvet',
drahý president náš Obnovitel.
Veď a ochraňuj nás do sta let!
Svobodu jsi obnovil nám zlatou –
kéž by každý z nás se obnovil,
by všem pravda, rovnost byla svatou,
pro něž Ty v Své práci vždy jsi žil!