Kde se nad kraj vlny země zvedly,
dumal prosekaný, starý les
chmurných smrků, borovic a jedlí.
Pod ním v dole usínala ves. –
Západ dávno pohaslý a zchladlý,
ani jiskra neplá z popela –
lesy, zelení jež kraji vládly,
beztvárná jsou hmota setmělá...
Náhle vzplálo nebes na východě
cos jak luny vzcházející zář,
v rybníku se obráželo vodě –
měsíce však nebyla to tvář.
Z oblaků jen rozžhavených plála
záře zlověstná a příšerná,
nad obzorem žhavým kovem tála,
lesy odstínila do černa.
Temná hmota lesa, probuzena
z nočních snění rudou záplavou,
ohněm v černé stíny rozlišena
chmurně pátrá žhoucí dálavou.
A jak požár oblak bledne, hasne,
příšerně jenž stromy prokmital,
les se znova v hmotu sráží, zasne –
sněním jeho táhne lidský žal...