Jaké to jitro zasvitlo nad Prahou, mateří předrahou! Slunce tak přečistým jasem korunu její oblilo, smaragdy Víta, alabastry svatého Jiří,
v čelence řady předlouhé opálů vznítilo – níže se sune a šíří, nikde ni stínu, jenž zebe, všude jen zář a nade vším blankytné nebe.
Tam jenom s Černé věže černý vlá prapor, černý stín vrhá, který i černou myšlenku volá, ale zatím jen zpola: slunečné jitro mrak její trhá,
zvábí tě Hradčany v zeleném věnci – a co to pod nimi? Bílí, hle, ptenci, bílí tam holubi v hejnu se nad střechy vznesli Menšího Města,
nad nimi jejich krouží a vine se k Hradčanům cesta, přímé tu čáry, tu oblouky kreslí, jako by jakés písmo před strání zelenou psali v letu převytrvalí
perutní písaři malí. Náhle mi kmitne jako snem: ach, toť snad písmena nejdražší – T. G. M.... Černý tam prapor na Černé věži –
most kde přes dumnou Vltavu dole běží, dvojí se blýská ve výši démantů řada; pozemských světel počet ji skládá – tesklivým smutkem do jitra září
pod slunce nebeskou tváří... Dole po obou stranách mostu široké, živé pruhy na oba běží břehy, v náměstí, ulice – tváří tam tisíců tisíce
slily se ve dvě růžové stuhy. Mlčí ty davy, jen srdce v nich hlasitě bijí – stojí a stojí, ač hodina za druhou míjí... Ach, vždyť President Velký, Otec nad otce drahý
naposled, na věky odjíždí z Prahy! Hle, tu se blíží s družinou valnou, která Jej Prahou sprovodí na cestu dálnou... Srdce se svírá, za slzou slza zalévá zraky –
ale od Něho šíří se jas, proráží smutku žalostné mraky, vstupuje v nás. Nebeské barvy Jej kryjí: oblak tam sněhově bílý
září a svítí, červánek jitřní vedle se nítí, do obou záře a do třpytu proniká nebeská barva blankytu,
zprvu dělí tu zářivou barvu dvojí, dál však je pojí. Barvy ty za Něho mluví: „S Bohem, děti – čas už k věčnosti letí!
Odjíždím, s vámi však jako prve pravdy mé bělostný oblak zůstane, tmy bude zahánět: vari, satane! – červánek s vámi též zůstane odvahy krve,
kterou jsem nalil vám v číše – blankyt vám zůstane, jímž jsem vás nesl výše, jímž jsem vás učil: nikoli César – však Ježíš... Viz, můj lide, ať z barev mých těžíš!
V nich jsem vždy s tebou – ať v slunce či v šeř cesta tvá jde, ty neboj se, toliko věř...“
Cookies on Poetry Cove