Spanilá Polsko, nešťastná paní,
znova tě ztýral odvěký vrah...
Zbloudilý syn tvůj spojil s ním dlani,
aby tvou sestru pokořil v prach,
aby ji ztýral mukou až k smrti,
do jejích vlastí aby se vkrad'...
Vědět moh', bludný, potom že zdrtí,
Polsko, i tebe krvavý kat.
Vezme ti moře, všecky tvé řeky,
Varšavu, Krakov, města tvých měst,
do nich, kde vládlas, trpěla věky,
slavit že bude vítězný vjezd
s požárů dýmem, v dětí tvých krvi,
pyšný a zpupný, jako vždy byl –
jako kdys brát chtěl život tvůj prvý,
že ti chce vzít i ten, jenž ti zbyl.
Grottgera tvého obrazy vojny
ožily zase, zjevy tvých muk;
z očí zas plyne slzí proud hojný,
ruce tvé v poutech, za plukem pluk
hrozný se zhouby valí v tvou zemi,
bílý tvůj orel krev je a krev –
k nebi se zdvíhá pohled tvůj němý,
Jeremiášův zase zní zpěv...
Pojí se s žalným zpěvem tvé sestry,
bludný tvůj syn již pomohl klát –
bude však obou prapor zas pestrý
v svobodné vlasti svobodně vlát.
Svobody den tak žalostný nyní
přinese zase radost a jas –
zažene tmy, jež sestry teď stíní,
vážně však také poučí nás:
Svobody vaše sestry jsou rodné,
bez druhé jedna nemůže žít –
hyne-li jedna, do roka, do dne
musí i druhá hynout a mřít.
Tatry ni Olza nesmí nás dělit:
přes hory skalné, přes úzký most
spojené dlaně mohou vždy čelit
osudu dneška pro budoucnost!