Pojď se mnou, duše, na mé výšiny,
kde rostou květy ze semen mých snění,
kde cítím se tak sám, tak jediný,
kde velké hvězdy planou v světlo denní.
Tam takové vždy ticho spočívá,
že slyším myšlenku, když v duši vstává,
jak motýlem se z kukly dobývá
a přejemnými křídly v rozlet mává.
Tam nedolétne země šedý prach,
ni ohlas pusté žití toho vřavy –
tam ze země jen plane zoří nach
a tiše stoupá vonný oddech trávy.
Blíž nežli žilobití našich měst
tam jsou mi Velký Vůz a Lev a Lýra,
co zde jen plamínek je drobných hvězd,
to tam jest jasných světů plocha šírá.
A vidím na nich nákres hor a vod,
i oblaky jak nad nimi se sunou –
co bývalo mně bílé hvězdy bod,
je duši víc, než lidských nocí lunou. –
Já bytostí tam lepších tuším ruch,
jak minulosti stíny když se budí –
však marně povznést k nim se touží duch,
když zamřížen jest žebry lidské hrudi...
Ó, duše bílá, mojí perutí
buď na nejvyšším lidských snění štítě –
kam nevznese mne síly vzepnutí,
tam povznes Ty mne, holubice, dítě!...