Bylo kdysi... Velký drak se přihnal: oheň sršel z očí, tlamy, chřípí, pancéřový ohon bušil o zem, že se chvěla od břehů až k břehům,
ostré spáry vtínaly se v lidi, v starce, děti, v ženy, muže, panny, kam se zatly, všecko zahubily. Hrůzu šířil netvor obrovitý,
spár kam zaťal, řeky krve tekly – a co nepohubil ostrým drápem, ohněm svým a otravným svým dechem, spolkl živé s celým širým krajem.
Pohltil tak dědiny i města, pole, lučiny i šumné lesy, pohltil tak potoky i řeky, balvany i skály, horstva velká
s údolími, stráněmi a štíty, se vším, co se narodilo na nich, co zde v potu tváři pachtilo se, co zde v radostech i strastech žilo
a co zem tu svoji v štěstí, v žalu nade všecko, nad vše milovalo. Teď vše bylo v nitru netvorově a ten sobě myslil: Všecko ztrávím,
všecko v krev mou promění se dračí, v maso mé a v morek mojich kostí, všecko zmnoží moji dračí sílu, celý svět že potom jí se poddá...
Ale léta míjela a věky, tvrdé sousto v netvorově nitru stále leželo a stále žilo neztráveno, nezměněno v šťávy,
ve krev dračí, ve svaly a kosti. Netvor často v bolestech se zmítal, svíral nepokojné, těžké sousto – a zas těšil se, že beze slunce,
bez vzduchu a vody, bez volnosti konečně vše v jeho nitru zhyne a on posléz přece všecko ztráví na zmnožení obrovské své síly.
Neztrávil. Co pohlceno bylo, žalostný sic mělo život ve tmách bez božího slunce, bez volnosti, ale přece nemřelo a žilo.
Bránilo se ztravujícím šťávám, plníc svoje srdce vínem touhy, která rostla ze vzpomínek dávných na dny svobody a slunce, štěstí.
Sílilo své paže citem lásky ke všemu, co netvor pohltil mu, na ohni té lásky kulo zbraně, které pevnou vůlí zocelilo –
a když netvor nejméně se nadál, poslední mu chvíle odbíjela. Dlouhověký vězeň v nitru dračím, náhle v sobě seznav obří sílu
povstal, v živoucí svůj žalář zaťal ostří svého kaleného meče, a ač netvor zařval řevem bouře, ač se zmítal, že se třásly hory –
vězeň přece prosekal se k slunci, k vzduchu volnému a ku svobodě!... Mečem zamáv nad vztyčenou hlavou, na bezduché stoupl dračí tělo
a z hloubi své hrudi, která citem velké radosti se mocně dmula, silným, junáckým svým hlasem zvolal: Hola, bratří, v útrobách kdo dračích
úpíte, jak já jsem úpěl věky, slyšte hlas můj: Já jsem na svobodě! Běda vám, ó běda, netvorové, kteří svobodu jste pohltili!
Nebude vám pokoje ni ve dne, nebude vám pokoje ni v noci, pohlcená vždy se hlásit bude, bude klid vám rušit v každém díle,
ve sny vaše bude se vám vtírat, bude vaším osudem a kletbou, pokud její spása nenadejde! A ta přijde, třeba po staletích,
neboť slyšte, bídní netvorové: Svoboda jest jako Pravda věčná!
Cookies on Poetry Cove