Tam v bílé mlze Petřín kdesi mizí
a hebký závoj na věže se chytá...
Tak je mi pohled s mého okna cizí –
stesk po dálce mám, jež je mlhou skryta.
Stesk po dálce, již skryla časů mlha,
stesk po jaře, kdy zeleň bují svěží,
kdy ve přívalu citů oko zvlhá,
když na krajině dívčí kouzlo leží.
Stesk po úpalu letním za poledne,
kdy pryskyřicí voní tiché lesy,
roj much se k tanci horkým vzduchem zvedne
a motýl letí na růžové vřesy.
Stesk po západech v roztaveném kovu,
kdy v zamyšlení byly dálné míle,
kdy cit se v prsou náhle hlásil k slovu
a ruka sáhla po Tvé ruce bílé...
Teď mléčná mlha před okny se chvěje,
a cítím, jak i do duše se vtírá,
mých na oknech se sráží ve krůpěje –
i v duších houstne... Někdo slzy stírá...