Na nebi beránci rozptýlení
v západním slunci se pasou,
na moři poslední úsměv denní,
vlnka si pohrává řasou.
Moře jak stříbrná deska hladké
do dálky leskne se bíle –
po břehu Tušení chodí sladké,
čeká, co příští dá chvíle.
Olivy ze sadu silně voní,
roháči letí sem z doubí,
cikada z cypřiše kdesi zvoní –
Tušení chvěje se v hloubi.
Dech ňadra neklidná náhle tají
a zas se bouřlivě vlní –
slavičí tóny sem zaznívají,
ovzduší jásáním plní.
Náruč se otvírá, pojď, ó Psyché,
sevři mne v ramena měkká –
pojď, duše, poplujem v moře tiché,
loďka nás u břehu čeká!
Hvězdy kol do moře napadají,
měsíc už z hladiny vzrůstá –
omládlá srdce se lásce vzdají,
v polibku najdou se ústa.
Pojď, duše, plno je lásky všude,
bude jak za doby mládí –
vše zas jak za oněch časů bude,
kdy jsme se začli mít rádi!