Vidím Tě, matko hrozného bolu, pod kříže sloupem, s něhož byl sňat: příčné s Ním břevno spustili dolů, a Jeho hlava klesla v Tvůj šat,
Maria, matičko bolu! Korunu z trní s čela Mu sňali, vytáhli hřeby z krvavých ran, pak Ti Ho z klína, matičko, vzali
a nesli dále od městských bran do klína šedivé skály. Byla to chvíle svatá a velká, jako když v pátek umíral On –
ztrnula matka kamenem, nelká, zkameněl pohyb, zkameněl ston – v bolesti žena zde velká! V srdci svém Syna krvavé hřeby,
v duši své trnu krvavý hrot – v bezměrném bolu vyrůstá k nebi na hoře hrůz, kde zhynulý rod z bezmasých lebek se šklebí.
Do dálky hledí přivřené zraky, do příštích věků dalekých cest, v hlubokou dálku, zhalenou mraky, do noci temné, bez bílých hvězd
upírá duše své zraky. Pro lidstva spásu, za jeho viny umřel tu srdce jejího Syn; budoucnost lidstva halí mrak siný,
zda je teď smyta tíž jeho vin? Zda bude los jeho jiný?... Na Hoře Lebek lidskosti máti devatenáctý trpí již věk;
její vlas bílý větrem zřím vláti – stoupají páry z bolesti řek, a den se k večeru krátí. V tisících bratří na dřevě kříže
umírá Kristus znova vždy zas – na srdce matky nová vždy tíže, nový mráz padá na bílý vlas... Zda už je spasení blíže?
K večeru když se schýlil čas denní, aby pak v krvi západu shas’ – pro lidstva spásu zda to dost není?.... Ode skal věků ozvěny hlas
zpátky vždy vrací se: Není! – –
Cookies on Poetry Cove