Jak octnul jsem se, nevím sám,
kdes na přeskvělém plese –
kol plno krásných, bílých dam,
a všechny opojivý klam
na vlnách tance nese.
A píseň hudby samý smích,
a vše se štěstím chvěje –
jen já tu stranou stojím tich.
Však kdo to nyní vedle vzdych',
když vše se kolem směje?
A náhle světla ve svícnech
jsou jenom skvrnou temnou,
a kroky jak by tlumil mech,
a ticho, svůj že slyším dech –
co děje se to se mnou?
S čím hrozným jsem to v zápasu?
Ó, dosti, dosti, dosti!...
Dál hudba hraje bez hlasu –
z hrozného ticha v úžasu
jen slyším chrastit kosti!...