Čarovné moře, čarovné břehy!
Tolik tu slunce, tolik tu něhy,
tolik tu krásy kolem a kol,
srdce že blahem chví se a svírá,
oko že lačně do dálek zírá,
na moři stihá vlnu i dol!
Za námi bílá mizejí města,
démanty září parníku cesta,
kolem nás modři hluboký tón –
nad námi jižní nebe se výší,
rackům je k letu svobodnou říší
od jitra dne až po slunce skon.
Ostrovů břehy vstávají táhlé,
jak by je slovo kouzelné náhle
vzývalo z klínu blankytných vod –
ten ještě v slunci bíle se skvěje,
jiný se blíž nám smaragdem směje,
třetího z dálky jeví se bod.
Ku břehům bílá města se tisknou,
na chvíli zrakům v záři se blýsknou,
cypřišů černý vyvstane stín,
píseň i zvonů zaletí k sluchu,
tak jako pozdrav života ruchu –
pak zas vše zmizí ve vody klín.
A již zas jiný břeh vidíš blízký,
vinice tmavé, bělounké vísky –
bože, snad plujem v zlatý to věk!
Vidíš těch stromů jablka zlatá,
polibky slunce ohnivě vzňatá?
Snad jsou to sady Hesperidek!