Moře příbojem se k břehu valí,
šupinami ve slunci se mění...
Kde jste, moji snové, umírali?...
Moře zpívá píseň utišení.
Moře pěje táhlou píseň míru –
slyšíš jeho souzvuk v chorál vzrůstat?
Blíží se a zase tichne v šíru –
duše touží navždy tady zůstat.
Zapomnít, co ranilo ji hřeby,
zřít, jak vlna zdvíhá se a míjí,
po hřbetech jich bloudit v dál, až k nebi,
opíjet se moře melodií...
Co však náhle steskem zazvučelo
v žádoucí té písni ukojení? –
V rozželení v dlaně chýlím čelo –
není pro mne míru tady, není.
Moře jak se valí přes útesy,
náhle slyším hovor našich stromů –
z písně moře šumí naše lesy,
volají mne, kde jsem trpěl – domů!