Bouřím, šumím, laskám se a šplíchám,
břehy bičuji i omývám,
od pólu až k pólu hřmím a dýchám
v pozdrav ledům, sosnám, olivám;
s družkou oblohou se temně chmuřím
po obzor až mračen ku cimbuřím,
s ní se blankytově usmívám.
Bílé obláčky i šedé mraky
v širé hladině své zrcadlím,
nočních nebes nespočetné zraky;
sluncem do žhava se rozpálím,
zruměním se v zory usmívání
a sloup stříbra vzroste v mojí pláni
svitem luny tajemným a mdlým.
Miliony tvorů v hloubi rodím,
bezpočet jich ve mně umírá;
chůvou jsem i hrobem lidským lodím,
smrt i život hloub má zavírá;
ostrovy i země vznáším ze dna,
jindy mizí horstva nepřehledná
v propast moji, krůpěj vesmíra.
Vše se mění: země pláň i hory,
kresba pobřeží i tvorů rys,
z lesů kapradin jsou zítra bory,
mořským dnem jest hrdá Atlantis –
jenom já zde bouřím, šumím, šplíchám,
od pólu až k pólu hřmím a dýchám
stejně jako za pravěku kdys.