V Peruštici kostel s křížem dvojitým,
že zde stánek Bůh má pravoslavný –
mlčky hledí k mučeným a ubitým,
v hrůze válečné sní sen svůj dávný.
Vůkol volání: Hoj, do chrámu se spas,
živ kdo's ještě v bědné Peruštici –
ochrání nás patron, svatý Anastas,
zaštítí nás Bůh, teď trestající!
A již dav se zatarasil v kostele,
starci, muži, ženy, dívky, děti –
duní rány z děl a pušek z ocele,
s koulí každé chvíle zmar sem vletí.
Dva dni hrozné a dvě noci hroznější
střelba zní a nešťastníci úpí –
v chrámě živých sbor je stále skrovnější,
mrtvých stoh se stále výše kupí.
Třetí jitro vstává, marně prosí dav:
Pane, ať se chrám Tvůj na nás zřítí,
smrt svou na nás pošli, nepřátel nás zbav!...
Venku u zdí chrámu požár svítí.
Venku bašibozuk divý zvedá řev
nad planoucích hranic září rudou:
Hoj, co tam je žen a co tam sličných děv,
všecky sladkou kořistí nám budou!
Vnitřek chrámu v peklo mění hranic žár –
větší peklo v duších, nežli to je.
Spase Gineve, čas sáhnout pro handžár,
zabít ženu svou a děti svoje!
Bratře, než je pozdě, rychle vytas nůž,
sestra z ruky tvojí smrti žádá!
Milý, ještě jednou obejmi mne úž –
v náručí tvém umřela bych ráda!...
Oběť dokonána... V chrám se kouří krev,
na dlažbě je mrtvých měkké lože...
Ginev ještě v smrti volá v pustý řev:
Ty nás pomsti, pravoslavný Bože!...