Jaká to byla noc, ach! Do jedné, do dvou a do tří
zmítat se na loži, bdící pohlížet děsivé do tmy!
Za takých bezedných nocí plíží se k loupežím lotři –
zjevy jich kreslí si duch, až na čelo vyvstává pot mi.
Železné šišáky, meče, k rameni muškety, kuše –
chodili kdysi tak loupit zlato a stříbro a zboží.
Zjevům té noci toť málo: se vším chtí loupiti duše,
ducha té otčiny s nimi, celou též zemi tu boží.
Ženám jdou odnímat muže, mateřským náručím děti,
jazyk všem dusiti v hrdle, káceti vše, co nám svato...
Hrůzy té bezedné noci množí se do čtyř a k pěti,
před oči staví, co všecko má nám být loupežně vzato...
Bouře se ztišila, noční příšery dále však hrozí,
rodí se ze tmy a množí, za zlobou vyvstává zloba –
teď jak když do noci duní železné, drtivé vozy...
Otřesy zachvěl se dům – a hrůzou mne objala mdloba...
Procitnuv užasle zírám – bylo vše spánku jen snění,
za dne ta sněhová bouře, za noci řádění lotrů?
Modré je bez mráčku nebe, na všem svit zářivý denní –
sluncem sníh na okně taje... Krůpěje potu si otru.
Sněhový povlak mi svědčí, bouře že nebyla ze sna,
teprv že uzříme, co vše kolkolem bylo v ní zdráno.
Slunce však úsměvem těší, noc že přec minula děsná –
dlouhé že není tak noci, aby zas nesvitlo ráno...