Sněhová vichřice hrůzy od Bílé hory se žene
osudnou, proklatou plání; vrhá se v alejí sněti,
pupeny na nich mrazí předjařím neprobuzené,
na Hradčan staleté zdivo zběsilým útokem letí!
V úžasu spatřují oči bouři, jíž nezřely dosud,
letící na bílém koni v haleně s bílými cípy,
bělostné rozvláty vlasy, jak ji sem přihání osud,
když jsme již čekali jaro... Zatím ty ledové šípy!
Sněhové přívaly buší do oken, v bělmo jim kalí
zřítelnic průliny jasné, mění je v ubohé slepce.
Marně lid okny ven zírá – bílé tam temno vše halí,
nelze jím proniknout očím, zapadlým v zděšené lebce.
Namísto pohledů, jaké jindy se jevily oku,
duše teď minulost vidí: na pláni pode zdí nízkou
Svobodu skonávat českou kopími žoldnéřů v boku –
minulost dalekých věků, nyní tak žalostně blízkou.
Žaláře, popravy, hrůzy, dragonád zlověstné jízdy,
svírání svědomí v pouta, šlehání pruty a biči,
vyhnanců tesklivé, chvatné loučení s rodnými hnízdy –
všecko tu před okem duše, všecko tu pláče a křičí...
Bouře dál zuří... Zda je to vichřice božího hněvu?
Či snad to ďáblova smečka zemi nám nejdražší orá?
Duní tu železné vozy, blíží se v hluku a řevu...
Bože, snad nová to zase, hroznější Bílá je hora!...