Kněz betlémský a lidu kazatel již na cestu se vydal od Krakovce, by před tváří se zjevil nepřátel, co bludného v něm zřeli duší lovce.
Jel do Kostnice hájit pravdy své, s ním Václav z Dubé, pan Jan Kepka z Chlumu a mnozí jiní věrní Čechové, jež vídal pod svou kazatelnou v tlumu –
a v Plzni stočil k nim své brůny krok pan Jindřich Lacembok. Chtěl se svým Mistrem jako v Praze být, když poslouchat jej do Betléma chodil,
chtěl kazatele před koncilem zřít a na vítězství jeho míti podíl. Neb Hus že nad preláty zvítězí, to jasno bylo mu jak slunce v nebi –
a kdyby chtěli Mistra v řetězy a v pouta jímat, pochodili zle by: jim nebezpečný věru byl by sok pan Jindřich Lacembok.
A v Kostnici když zastavili klus a uslyšeli Jana od papeže, že jistě bezpečen jest Mistr Hus u vdovy Fidy v stínu hradní věže –
jel Zikmundovi králi v ústrety, a když král vjížděl slavně do Kostnice, co hvězdy nebem byly rozsety a dole plály pochodně a svíce –
v průvodu, rukou hrdě opřen bok, pan Jindřich Lacembok. A Husa našel v těsné, chladné kobce, zřel jeho křivdu, jeho muky zřel,
zřel jeho na svědky i na žalobce, co z toho dále pojde, přemýšlel – a všechno uváživ, meč v pochvě nechal a slyšev, jak štvou Mistra: „Vzdej se, vzdej!“
a on jak v Písmě štít svůj hledá, spěchal mu radit: „Dobrý muži, nehloubej!“ Neb viděl sílu nalíčených ok pan Jindřich Lacembok.
A viděl Husův smutek, nemoc, půst, vézt z kláštera jej do žaláře v hradu, zřel moci kardinálů náhlý vzrůst, zřel Zikmundovu nestálost a zradu,
zřel marnou Mistra v chrámě obranu, jak z ruky biskupovy kat jej jímá, jak z Kostnice jej vedou po ránu, až v ohni umučen byl mocí Říma,
zřel, jeho prach jak vržen v Rýna tok – pan Jindřich Lacembok. Zřel Jeronýma, druha Mistrova, jenž bujnému vždy podoben byl oři,
jak také poutá ruka katova, jak plamenem týmž jako Mistr hoří – zřel, co jsou ti, co církev a co král, sám ptal se, co má jemu býti cílem –
dal odpověď si – a již skutek zrál: přisáhl věrnost církvi před koncilem. Neb věděl, komu dáti na úrok, pan Jindřich Lacembok.
A nebyl spálen ani neumřel, v tisících vnuků nekonečně žije: týmž zrakem dívají se, jímž on zřel, touž hlavu moudrou nese jejich šíje.
Kam jíti, věděl povždy jejich rod, vždy šel, kam vítr točil korouhvici; když českou zemí tekl krve brod, když jiní mřeli mečem, šibenicí –
vždy za tím šli, jak řídíval svůj krok pan Jindřich Lacembok.
Cookies on Poetry Cove