PÁLEČ.

Měl Kristus svého Jidáše a Hus měl svého Pálče. Jej jako bratra miloval, s ním trávil mnohý den, s ním pravdu v Písmě hledaje a slovem za ni válče měl jeden velký, mocný cit a jeden velký sen:

Zřít zase církev Kristovu tak čistou, jako byla, když apoštolé vedli ji, jak Ježíš každý chud, kdy o království božím jen na této zemi snila, o mučednické koruně, ne o té z drahých rud.

A když se proto na Husa bouř přivalila zloby, šel Páleč svědčit do Říma o snahách jeho ctných, by církev se zas oděla v šat z panenské své doby – a když se vrátil, zradil jej za třicet stříbrných.

Jidáše lítost zkrušila, když den vstal po zločinu, šel, peníz v chrámě povrhl a zhynul osidlem – však český Jidáš po léta svou rozmnožoval vinu, se zákonníky spojil se a radil v záští zlém.

Po léta pletl na bratra bič s nimi stopramenný, po léta znovu zrazoval jej kněžím den co den, po léta štval jej jako laň – až kletbou obtížený Hus v hlubinách se hvozdů skryl, uštván a unaven.

Však marně: Páleč celý svět zval k honbě na přítele, i krále zvala Zikmunda Pálčova polnice – i vyšel Hus a pravdu svou šel obhajovat směle, kde nepřátelé spojili se ve zdích Kostnice.

Když jali Krista Ježíše a Pilátu jej dali, Jidáše lítost schvátila a zkormoutila jej – když Husa jali proradně a svobodu mu vzali, zasmál se Páleč jásavě a v divý dal se rej.

Když Jidáš vedl žoldnéře na Krista v Getsemany, políbil mistra na čelo a mlčel jeho ret – však český Jidáš přítele když zradil, slovem hany, pozdravem bod’ jej nejhorším, co světem stojí svět.

Se stromu Jidáš – zoufání plod – visel v smutku smrti, když Ježíš na Golgotu šel a nesl si svůj kříž – když Husa štvali v Golgotu od zimy v léto chrti, Páleč se na kříž věšel mu, by byla větší tíž...

A hranice když nad Rýnem již byla navršena, on ještě přisáh’ před Husem, že neměl k němu zášť – a Husa když už ztrávila moc ohně roznícená, on zahanbením před světem tvář svoji neskryl v plášť...

Kříž na Golgotě zpráchnivěl, plameny shasly rudé, o Kristu pějí pašije a píseň o Janu – však v pašijích i v písni též vždy vzpomínáno bude, že Pán měl zrádce v Jidáši, Jan v Pálči Štěpánu.

Že Krista, který učení nám lásky nesl nové a za nímž Husa vodíval vždy srdce chvat a klus, dal Jidáš v ruce nepřátel na hoře Olivové – však bídnějšího Jidáše že našel v Pálči Hus.