Kdos mračně hledí v síť mých cest,
můj lačným okem stíhá krok –
když v němém vzdoru svírám pěst,
kdo stopil mně to ocel v bok?
Čí strhla mne to hrozná dlaň,
když zdvihnul jsem se, k zemi zas?
Kdo s úšklebkem rve sobě v daň
můj nejkrásnější květ a klas?
Já nalil v rány oleje –
on strhal mně s nich obvazy,
z žil prchá žití naděje –
on zrakem kapky provází.
Když ticho dříme v města zdech
a já bdím skloněn nad prací –
vždy cítím jeho chladný dech
a s očí že mne neztrácí.
Když s vámi sedím, přátelé,
se ptáte, proč jsem náhle ztich’?
Vy smáli jste se vesele –
a já uslyšel jeho smích!...
Jsem jeho, až ret oněmí
a duše splyne s vesmírem –
a snad i ještě pod zemí
mne bude ssáti upírem!