Na ostrově přepodivném noha stanula.
Myslíš, že jdeš pevnou zemí, skály všude kolem,
jejichž bok i vrchol člověk pokryl vinným polem,
při němž kol se místo plotu třtina vzepnula –
zatím, blíže přihlédneš-li, vše jest mámení:
úvozem jdeš skalinatým, oku tvému zdá se,
zatím skála pod tvým prstem lehce rozpadá se,
lehounký stisk dlaně kámen v písek promění.
Hora pod mořem se kryje, na ní nahoře
vše jest písek přehebounký, věky nanesený –
kdyby vlnu hroznou přines’ živel rozbouřený,
smete ostrov s městem, lidmi s hory do moře.
Jako lidský život je ten ostrov daleký:
na písku v něm člověk staví dědiny a hrady,
vinice si na něm štípí, smokví, oliv sady –
až pak písek, člověk v moři zmizí na věky.
Věčné moře život vzneslo, písku skaliny,
na slunci se hřát mu dává, odíti se květem,
vydat sladké hrozny révy, v nichž to kypí vznětem –
věčné moře zas jej stopí ve své hlubiny...