Zřím v dumách ostrov osamění
v dál oceánu ztracený,
kol něhož vlny jen se pění,
paprsky slunce zlaceny.
Jen jitra vstávají s ním svěží
a uléhají večery –
a od pobřeží do pobřeží
klid peruť šíří bezměrý.
Jen prales dávné spřádá dumy,
zní ptačích písní zázraky,
mech tichých laní kroky tlumí –
a nad vším táhnou oblaky.
Zde rány seker nezní temně
a výstřel ptáka nezleká –
jak za pravěku v mládí země,
než vytvořila člověka...
Ó prchnem, duše, společnosti,
jež svobodný náš dusí dech –
a odplujeme plavci prostí,
kde tichých samot dumá břeh...