Z orlího hnízda na Černé Hoře
slyšeti tepot mohutných křídel –
oblétla Lovčen, v dálku se dala
rodina orlí ze skalních sídel...
Junáci mladí, mohutní muži,
v čele jich starci šedivých knírů, –
všecko jde v řadách sevřených k boji,
v staré své zbraně starou svou víru.
Tak jak je kreslil kouzelník Čermák:
obočí mocná, pochmurné zraky,
sevřené rety, dlaň svírá pušku –
stoupají stezkou strmou až v mraky.
Jako pták orel v soutěsky hledí,
nemluví mnoho, netratí slova –
časem jen zazní skalami píseň:
Onam onamo, za brda ova!
A zatím doma chudoba zbyla,
tak jak ji črtal Zvěřina kdysi:
rozbitá chata, skrčená, skrovná
orlí jak hnízdo na skále visí,
v kamení koza zeleň si hledá,
zcuchaná sosna k chatě se kloní,
stařena pod ní, vtělená bída –
nade vším divá bÓra se honí...
Z orlího hnízda na Černé Hoře
slyšeti tepot mohutných křídel –
oblétla Lovčen, v dálku se dala
rodina orlí ze skalních sídel...
Zahoukly pušky, zahřměla děla –
doma kdes mnohá zapláče vdova;
ale zde v poli v boj volá píseň:
Onam onamo, za brda ova!