Tvé oko vidím zvlhlé v stínu řas
a nakloněný květ Tvých bílých skrání,
když z hloubi žalu dutě zněl náš hlas
a trhali jsme kvítí odříkání.
Jak smutný květ! Až slzou vlhne zrak
a hořkost lítosti se k hrdlu zdvihá,
v hruď srdce bije, poplašený pták –
a z rukou padá nedopsaná kniha.
Jak smutné kvítí! Šedé kalichy
se na zlomených stoncích k zemi chýlí,
z nich hořká vůně kane na líchy –
a v srdci pro ně lítost pláčem kvílí...
Nám těmi květy osili náš sad,
kde mohly stromy státi v bílém květu,
kde mohly bílé růže s keřů plát,
kde mohla zahrada být našich vznětů...
Tvé oko vidím, skryté v stínu řas,
a nakloněný květ Tvých bílých skrání,
když vplétala Jsi ve Svůj tmavý vlas
a připínala mně – květ odříkání...