Kde jest slunce? Kde jsou hvězdy moje?
V náruč obejmula noc mne stinná,
s čela stírám chladnou krůpěj znoje,
v hruď se biji: moje, moje vina!
Duše má, jak malý jsem a bídný!
Vysoko vás vidím nad svou hlavou,
jako zoře jest váš úsměv vlídný –
a já? Hrob jen zarostlý jsem travou.
Poklekněte, prosím, u té vlny země,
sepněte své nad ní ruce bílé,
v modlitbě své nakloňte se ke mně –
snad to bude vykoupení chvíle.
Snad se smiluje Bůh, skrytý v mraku,
snad jej smíří vaší prosby chvění –
snad mně svitne v čistém vašem zraku
smilování boží, odpuštění...